Leono, váš syn Artur se hodně podobá na svého tatínka Bořka Šípka. Když se na syna podíváte, stává se vám, že na chvíli vidíte před sebou Bořka? A co má Artur po otci kromě podoby?
Syna Artura si s Bořkem nepletu, ale někdy se mi stane, že mu řeknu Bořku… Je to určitě tím, že si moc rozumíme, máme v mnohém společný vhled do věcí, smysl pro humor, smysl pro spravedlnost, estetiku atd.
Téměř denně se mi stává, že mi stále někdo říká, jak je ten můj kluk tomu tátovi podobný. Je to tak a vlastně mě to těší a syna také.
Artur studuje v Miláně design, už je bakalářem v oboru interiérový design a pro magisterské studium si zvolil produktový design. Jeho škola IED Milano ho moc baví, je tam spokojený jak se studiem, tak často i s profesory, kteří jsou často praktikujícími uznávanými designéry. Ve škole mu jméno Šípek nenadržuje, ale samozřejmě ho vždy těšilo, že jeho tátu každý zná a mluví o jeho tvorbě s respektem a uznáním.
Studuje v Itálii. Jak často za ním jezdíte a bylo pro vás těžké vypustit ho z rodného hnízda do světa?
V podstatě se vidíme každý druhý měsíc, jednou přijede on, potom se zase do Milána vypravím já. Jsem tam asi tak čtyřikrát, pětkrát do roka…
Miluji to tam, je tam stále co obdivovat nebo kam si zajít zamlsat… Na dobré jídlo nás užije…
Snadné to rozhodně nebylo, moc se mi stýskalo, ale byla jsem na to připravená, že to jednoho dne přijde. Studoval tady na mezinárodních školách, udělal si IB maturitu (mezinárodní maturita pozn. redakce), tak prostě šel… A je to dobře, osamostatnil se, sžil se s kamarády z nejrůznějších koutů světa, a to si vždy přál.

Původně jste vystudovala na FF UP v Olomouci obor čeština–dějepis. Umíte si představit, že byste se někdy vrátila k učení na základní nebo střední škole?
Tak na tuto otázku mohu jednoznačně říct, že to nehrozí. Ani si to vlastně nepředstavuji. Zpívám profesionálně více než 30 let a ve své praxi zpěvačky jsem načerpala spoustu zkušeností i dovedností, kterých bych se držela, i kdybych již přestala vystupovat a koncertovat.
Prostě bych využila své organizační schopnosti a humanitní vzdělání v oborech mi blízkých. S odstupem tolika let bych už neměla ve školství co dělat. Nicméně svůj obor český jazyk a literatura a také historii stále sleduji a zajímám se, co je nového.
Leona Let’s Go: Velký koncert a vzpomínky na Karla Svobodu
Na květen příštího roku připravujete velký koncert „Leona Let’s Go!“ v Hudebním divadle Karlín, dokonce s Moravskou filharmonií Olomouc. Čím bude tento koncert výjimečný a na co se mohou diváci těšit?
Zatím se orientuji na den D, 24. 5. 2027, kdy oslavím svoji 60 velkolepým koncertem v HDK: Leona Let’s Go. Svým fanouškům a příznivcům připravujeme koncert těch největších hitů, srdcovek a hudebních lahůdek v podání mé kapely spolu s Moravskou filharmonií Olomouc, se kterou jsem již v loňském roce navázala spolupráci.
Hudební aranže připravuje vynikající hudebník Daniel Wunsch, který pro mě již úžasně zaranžoval písně na mé vánoční album Vánoce v srdci. Na narozeninovém koncertě také vystoupí řada hostů a budou i další překvapení. Mým snem je dát sobě a divákům silný hudební zážitek. Svému snu důvěřuji a už teď se na všechno moc těším.
Za svou kariéru jste ztvárnila mnoho výrazných rolí. Stalo se vám někdy, že jste o nějakou roli zpočátku nestála, ale nakonec vám přirostla k srdci?
Opominu-li své působení ve slavném divadle Semafor, ztvárnila jsem hlavní ženské role ve 13 pražských muzikálových inscenacích. Hrála jsem až na výjimku v soukromých divadlech, tudíž jsem si role vybírala sama a repertoárové divadlo mi vlastně nepřiřadilo roli, o kterou bych nestála.
To jsou prostě výhody tzv. volné nohy, že se rozhodujete sama za sebe dle vlastního uvážení. Nedokážu si představit, že bych se „hrnula“ do něčeho, co by mě nebavilo s tím, že jednou možná… To ne. Koneckonců již na začátku mé kariéry mě úspěch muzikálů Jesus Christ Superstar nebo Dracula zavazoval takové kompromisy nedělat.

Spolupracovala jste s řadou významných osobností české hudební a divadelní scény. Je nějaké setkání, které zásadně ovlivnilo vaši profesní cestu?
Poznala jsem desítky zajímavých osobností našeho kulturního života a je opravdu těžké říct, kdo zásadně ovlivnil moji profesní cestu. Ke spolupráci na nejrůznějších projektech mě přizvali Jiří Suchý, Jana Koubková, Ondřej Soukup, Eva Pilarová, Karel Gott, Helena Vondráčková, Vašo Patejdl a mnoho dalších, ale mám-li říct jedno jméno, velkou důvěru v můj hlas a moji osobnost měl Karel Svoboda, který mi několikrát nabídl spolupráci na sólové kariéře, kterou jsem nakonec přijala.
Tento velikán na poli populární hudby, filmové a muzikálové tvorby měl ve mně, stejně jako např. v Danielu Hůlkovi, velkou důvěru a já se ji snažila nezklamat a dokázat to, že na jeviště patřím.
Z romantické Mercedes temperamentní Danglarsovou
V původním muzikálu Monte Cristo jste ztvárnila Mercedes, nyní se vracíte jako Danglarsová. Co vás napadlo jako první, když jste se dozvěděla, jakou postavu budete tentokrát hrát?
Roli Mercedes jsem si velmi užívala a byla jsem Karlu Svobodovi k dispozici již při vzniku písní do tohoto muzikálu, tzv. demosnímků. Je to překrásná role, pěvecky i emočně náročná. Vzhledem k tomu, že se snažím být v životě soudná, nemrzí mě, že si ji po 26 letech znovu nezahraji.
Navíc mohu potvrdit, že do této role producenti vybrali skvělé zpěvačky. Já jsem jako výzvu přijala roli šenkýřky, posléze Danglarsové, která je diametrálně odlišná a umožňuje mi nabídnout zcela jinou hereckou polohu.
Řekla bych, jak jsme se tak s kolegyní Renátou Drössler bavily, že je to vděčná role, na které se můžeme pořádně vyřádit. Pustit svůj temperament i temnější stránky osobnosti z uzdy a dryjáčnickým projevem dát naší inscenaci zase jinou šťávu. Těším se na reakce diváků.
Mercedes a Danglarsová jsou dvě naprosto odlišné ženy. Která z nich je vám svou povahou bližší? A máte s některou z nich něco společného?
To máte pravdu. Jako ženě je mi blízká Mercedes, nejdříve veselé, mladičké, temperamentní děvče a posléze jako starostlivá milující maminka, žena, která v životě dokázala ocenit sílu lásky.
Pochopení pro druhou roli také nalézám, vidím ji jako zpočátku dobrosrdečnou, na peníze fixovanou šenkýřku, kterou v životě převálcuje chtivost a hamižnost, které totálně degradují její osobnost.
Myslím si, že inspirace pro obě role jsem v životě nalezla dost, nicméně bližší je mi pochopitelně role Mercedes. Jestli máme něco společného, nedokážu posoudit, ale pro lásku mám v životě pochopení i já.

Danglarsová je velmi výrazná postava, je to žena, která si rozhodně nenechá všechno líbit. Co vás na ní nejvíc baví?
Jak už jsem zmínila, Danglarsová si s ničím nebere servítky, je prostořeká, hubatá a odvaha jí rozhodně nechybí. Je mi na ní sympatické, že je také vtipná. S tímto koktejlem se dá dobře pracovat.
Když se řekne Monte Cristo z roku 2000, která vzpomínka se vám vybaví jako první? Je nějaký zážitek ze zákulisí, na který nikdy nezapomenete?
S láskou budu vzpomínat na všechny ty týdny a měsíce příprav, kdy jsem mohla spolupracovat s panem režisérem Josefem Bednárikem, který byl vždy neuvěřitelně připravený, a tvorba s ním byla opravdu jedna nekonečná radost, vlastně i zábava, protože jsme se s ním všichni moc a moc nasmáli.
Vzpomínám také na Ivetku Bartošovou, které její role Haydée slušela. V šatně to jiskřilo a společně s Haničkou Křížkovou bylo opravdu veselo. Právě ta často vypráví, jak mě viděla coby Mercedes na jevišti zpívat dramatickou píseň Proč nejsi přítel náš s podprsenkou zavěšenou na krásných šatech od Theodora Pištěka.
O této „ozdobě“ jsem pochopitelně neměla ani potuchy, nabrala se mi na šaty v šatně jaksi sama, no a všichni, co to viděli, se tehdy strašně smáli.

Na jevišti se znovu setkáváte s Danielem Hůlkou. Jaké to je vracet se ke společnému projektu, se kterým vás pojí tolik vzpomínek?
Je to moc příjemné. Dan je velmi charismatický umělec a úžasně se s ním zpívá a sdílí herecký prožitek. Je to kontaktní osobnost, která s vámi na jevišti dýchá. Kromě Monte Crista jsme spolu partneřili také v Draculovi a Misi a zpívali jsme spolu na desítkách krásných koncertů či televizních vystoupeních.
Monte Cristo je neodmyslitelně spojený s hudbou Karla Svobody. Máte v něm píseň, která pro vás má výjimečné místo? A jak vzpomínáte na samotného Karla Svobodu?
Ve svém repertoáru mám stále spoustu nádherných písní tohoto hudebního velikána. Co se týče našeho muzikálu Monte Cristo, stále na svých koncertech zpívám Proč nejsi tam, kde já…, kterou mám velmi ráda a je mi blízká.
Obrovskou sílu také cítím z písně Ó, Monte Cristo. Z melodie se mi hrnou slzy do očí a z textu na mě dýchá velké poselství života. Prožít ho v lásce, umět odpustit a oprostit se od křivd a nezasvětit tak život nekompromisní a tvrdé pomstě.
A jak vzpomínám na Karla Svobodu? Vzpomínám na něj jako na geniálního umělce, hluboce ponořeného do hudby, na osobnost, která milovala umění a dovedla si vážit krásy a ocenit také charakter v každé osobnosti. Byla s ním velká legrace. Vždy jsem si jej nesmírně vážila a jsem ráda, že jeho odkaz žije dál.